O plavebním kanálu slyšeli od Jakoba a Elišky ČTENÁŘI ČTENÁŘŮM - Před několika dny se ve škole na Zlaté stezce konala letošní již desátá beseda plavebního ředitele Hynka Hladíka na základních školách.

# Neděle 19/11 2023 – Z REDAKČNÍ POŠTY

Text a foto: plavební ředitel Hynek Hladík

Kresby: Lise Studener

Tentokrát se besedy zúčastnilo 95 třeťáků a páťáků základní školy Zlatá stezka 240 v Prachaticích a vyprávění plavebního ředitele o historii Šumavy doprovázely dvě figurky – Rakušan Jakob a Češka Eliška. Ti v plaveckém dovedli posluchače do téměř nedotčených pralesů, které pokrývaly skoro celou Šumavy.

Před více než 250 lety byly právě pralesy s obrovskými zásobami dřeva – největšímu tehdejšímu bohatství. Rostoucí vzdálená města měla velké potřeby palivového i stavebního dřeva. Zhruba před dvěma sty lety vstoupila do lesů nová technika – do té doby se kácely kmeny sekerami, začaly se používat pily břichatky.

Z hor se vytěžené dřevo dostávalo do údolí v zimě na saních. Obrovský náklad palivového dřeva měl sáňkař naložený za svými zády. Brzdil a řídil okovanými botami, aby se saně nerozjely moc rychle, za saněmi byl řetězem přivázán balík dřeva, který také brzdil. Byla to nesmírně nebezpečná práce. Běda, kdyby se saně převrhly!

Z úpatí hor bylo třeba dopravit dřevo volskými či koňskými povozy do měst. Problém ale byl, že chyběly kvalitní cesty a silnice. Jediný způsob dopravy dřeva na větší vzdálenosti, nejen palivového, ale také stavebního, byla doprava po vodě – plavení dříví.

Když viděl Jakob to množství plaveného dřeva, vzal do rukou plavební hák a rozhodl se, že bude pomáhat. Plavilo se i dlouhé dřevo a výřezy, jak volnou plávkou – plavením nesvázaného dřeva, tak dřeva svázaného do vorů nebo pramenů.

Eliška se vrátila zpět do šumavských pralesů, aby představila schwarzenberského inženýra Josepha Rosenauera, který v roce 1976 představil svým nadřízeným na lesním úřadě schwarzenberského panství Český Krumlov projekt možného plavebního kanálu, který by umožnil plavení palivového dříví ze severních úbočí jižní Šumavy na povodí Vltavy přes hlavní evropské rozvodí do řeky Große Mühl a po ní k Dunaji. Dřevo by bylo možné posílat do císařského hlavního města.

Hynek Hladík se zeptal, jestli děti vědí, které město bylo naším císařským hlavním městem. K jeho překvapení se zvedlo hodně rukou a zazněla správná odpověď – Vídeň.

Čas na stavbu plavebního kanálu nastal až v roce 1789. O dva roky později vznikl projekt, který byl stejný jako ten, který Rosenauer použil v roce 1776, kdy jej předložil lesnímu úřadu, i o dva roky později, kdy s ním šel přímo za majitelem panství – za knížetem Schwarzenbergem. Hlavním rozdílem je vložená grafika, na které jsou měřičský stůl, který Rosenauer použil při trasování kanálu, vlastní plavební kanál i symbolika plavebního kanálu.

Jakob s Eliškou se potom zastavovali na významných místech Schwarzenberského plavebního kanálu – u historického hraničního kamene pod rakouskou obcí St. Oswald bei Haslach, na hlavním evropském rozvodí i u potoku Ježová / Iglbach na česko-rakouských hranicích. Rekonstrukce na obou stranách hranic umožnily provádět ukázky plavení dříví.

Od Ježové šli Jakob s Eliškou asi pět kilometrů ke křížení plavebního kanálu s potokem Schrollenbach, to je v Rakousku, ale od břehů Lipenské přehradní nádrže to není daleko. Právě tam probíhala ukázka plavení dříví, Jakob se opět hrnul k práci.

Do plavení se při ukázkách zapojují vždy děti. Ty, které budou při plavení budou pasovány na plavecké učně. Potvrdí to diplom plaveckého učně, k tomu ještě učebnici plaveckého učně. U Schrollenbachu letos v květnu nebyl plavební ředitel, který pasování běžně provádí, proto jej zastoupil vrchní plavecký mistr Gebhard.

Tady u odbočení Želnavského smyku ze Schwarzenberského plavebního kanálu to znalo docela dost dětí. Podél Schwarzenberského plavebního kanálu jezdí na kole, takže se ozvalo: „To je na Klápě!“

U odbočení Želnavského smyku před víc než 20 lety „vyrostla“ skulptura Strážce, která je na jednom z obrázků. Na objednávku rakouské kulturní iniciativy SUNNSEITN v čele s Gotthardem Wagnerem prachatický sochař David Svoboda.

Inspirací mu byla historická fotografie Franze Seidela z Krumlova. Je na ní Želnavský smyk a u něj starší paní se signálem. Voda, hlavně ale dřevo, v Želnavském smyku se pohybovaly velmi rychle, až 60 kilometrů v hodině. Kdyby se dřevo vzpříčilo, hrozilo by nebezpečí od létajícího dřeva. 

Proto byly podle Želnavského smyku signalistky, které dávaly nahoru ke kanálu pokyny k zastavení proudu vodu a dřeva. Skulptura stojí na pozemku obce Nová Pec, Gotthard Wagner ji pronajmul. Ročním nájemným je parohový knoflík, který předává starosta Nové Pece při zahájení plavební sezóny.

Ano, Eliška je i s Jakobem na Jeleních Vrších. A na Jeleních Vrších se konají také ukázky plavení dříví. Stejně jako u potoku Schrollenbach se do plavení při vhazování dřeva, střežení plaveného dřeva i při vytahování dřeva zapojují děti. A všechny pomáhající děti jsou pasovány plaveckými učni.

Jelení Vrchy jsou místem, kde se v rámci projektu Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu, jehož nositelem je folklorní soubor Libín-S Prachatice, setkávají folklorní soubory. Folklorní setkání jsou připomenutím práce plavců z Prácheňského kraje v ústí řeky Große Mühl do Dunaje.

Do osady Untermühl pravidelně přicházely celé skupiny mladých mužů a žen. Čeští plavci tvrdě pracovali od časného rána do večera. Večer k překvapení ředitele panství Český Krumlov vytáhli téměř každý den z domova přinesené housle, citery a v Čechách tehdy ještě obvyklé dudy. Hrálo se, zpívalo a tancovalo. Také program Setkání s tradicí na Schwarzenberském plavebním kanálu zahrnuje nejen setkání s folklorem i setkání s plavením dříví.

Mezi třeťáky byl při besedě i jeden žáček, který byl i na několika obrázcích prezentace. Musím přiznat, myslím, že se styděl. Ale opravdu neměl za co!
Na Jeleních Vrších je ten nejznámější objekt celého Schwarzenberského plavebního kanálu – plavební tunel. Běžně se smí jen na pár metrů od dolního i horního portálu tunelu. My při dnešní „procházce“ si tunel projdeme celý.

Jen kousek za dolním portálem plavebního tunelu je pod knížecí korunkou na knížecím plášti monogram s propletenými písmeny JA nebo snad AJ. Je to monogram knížete Jana Adolfa II. nebo jeho v roce 1838 šestiletého syna Adolfa Josefa?

My se při dnešní „procházce“ nezastavíme u mříží, ale půjdeme dál. Až k první šachtě je štola tunelu obložena žulovými kvádříky. Mezi první a druhou šachtou je převážně pouze ražená v žulové skále. A narazíme tam na přezimující netopýry. Mezi druhou šachtou a horním portálem se střídají úseky obložené kvádříky a ražené ve skále.

Jakob s Eliškou jsou u horního portálu plavebního tunelu. Jakob se ptá: „Chceš toho vědět víc o plavebním kanálu!“ Eliška k tomu dodala: „Přijď mezi nás! Staň se plavcem!“ Ano, hledáme plavce, hledáme tanečníky folklorního souboru Libín-S Prachatice, ale také budoucího plavebního ředitele!
Eliška měla dobrý nápad: „Víte co? My uděláme na jaře plavení jen pro nás! Třeba to domluví paní učitelka!“ A přišel aplaus! Přišlo ještě spousta otázek. Třeba: Jak dlouhý je kanál? Je v tom tunelu nějaká pěšinka? Jak dlouho se plavilo dříví? - Projekt Schwarzenberský plavební kanál – předání znalostí nové generaci podpořilo svým grantem město Prachatice.