|
prachatickoNEWS.CZ
Zdeněk Přibyl zemřel v pátek 2. 12. 2022
odpoledne po dlouhé těžké nemoci ve věku 73 let. Za celou rodinu bych chtěl
poděkovat lékařům a sestřičkám prachatické a
českobudějovické nemocnice a paní doktorce Čerklové. A zejména sestřičkám a lékařům
Domácího hospice sv. Jakuba za všechnu jejich péči a úsilí,
díky jejichž pomoci, empatii, vstřícnosti a podpoře celá
rodina tuto těžkou situaci zvládla.
-
Táta byl nejdéle sloužícím, nejlepším a
nejvýraznějším zpravodajským fotografem Prachaticka od dob
vzniku klasické žurnalistky. V Prachaticích a na Prachaticku
fotil od počátku 70. let a zažil až neuvěřitelné proměny
společnosti i svého řemesla.
Fotografie a později zpravodajská fotografie
mu učarovala už v mládí – fotil od střední školy. Myslím, že
ho na tom lákala trocha dobrodružství, která k tomu patřila,
a zejména pak touha být vypravěč současnosti obrazem. Měl
velký cit pro místo a záběr a rád si při focení s lidmi
povídal.
Z touhy se zrodil koníček a nakonec měl i
štěstí, když se mohl novinařinou a focením živit. Nikdy se
přitom této své touhy nevzdal a neopouštěl ji, i když zažil
i chvíle, kdy se mu nedařilo. V tom byl opravdu obdivuhodný
a psal a fotil i v dobách, kdy měl jiná zaměstnání. Rád
citoval jednoho z šéfredaktorů, u kterých se učil, že
novinařina je pokorná služba čtenářovi.
Psal o lidech a pro lidi a fotil lidi pro
lidi. Takový je osud nás novinářů – pod zprávou a fotkou
jsme podepsáni, ale vidět na nich nejsme. Přesto táta nikdy
nebyl neviditelný a vždy byl rád za to, že může potkávat
lidi. V jeho roli prostředníka mezi čtenářem a realitou mu
pomáhalo i to, že se narodil jako prostřední syn.
Ze všech současných novinářů na Prachaticku
ovlivnil samozřejmě nejvíce mě. Dohromady zhruba dvacet let
jsme tvořili novinářský tým otce a syna a pracovali jsme pro
nejrůznější redakce. Dokonce i tu roli prostředníka mi jako
prostřednímu synovi prostředního syna předal.
Jako šéfredaktor však vedl a učil desítky
lidí – řada z nich v oboru stále pracuje. Například i Jana
Vandlíčková, která vede redakci Prachatického deníku, nebo
redaktor a kameraman Václav Malina s tátou začínali.
Na výsledky jeho zpravodajské a fotografické
práce bude při zkoumání historie našeho regionu narážet
každý, kdo se do toho pustí. Osobně spolupracoval se
stovkami lidí a tisíce, možná desetitisíce, jich vyfotil. V
jeho archivu jsou desetitisíce černobílých snímků, jaké
nikdo jiný nepořídil, a celkově jeho archiv obsahuje zhruba
jeden a půl milionu fotografií.
Vyrostl v 50. letech, kdy se u nás věřilo na
utopii prosaditelnou za každou cenu. Dospěl v uvolnění 60.
let, aby své největší životní úspěchy a pracovně
nejplodnější období prožil v 70. a 80. letech, pro které
stále nemáme jednotné zhodnocení.
Po Listopadu 89 viděl příchod svobody i chaos
a průšvihy transformace, jejich stabilizaci a současnost
hledající jakou cestou se vydat dál. - To vše by se na jeho
fotografiích našlo nějak zachycené. Vypravěč současnosti ji
musí vždy nasát a pochopit.
Začínal fotit v době, kdy černobílá
fotografie byla koníčkem hlavně pro nadšence. Zažil masové
rozšíření barevné fotografie díky kompaktním fotoaparátům a
posléze i přechod na digitální formáty a nakonec i focení
chytrými telefony.
Psát začínal v době, kdy v okresní redakci
neměl vždy k dispozici auto a tak jezdil za zprávou někdy i
autobusem. Psal na psacím stroji, filmy sám vyvolával a
zvětšoval fotografie, aby pak vše vozil do tiskáren ve
Vimperku. Pamatoval také, když se text zprávy do redakce
volal a diktoval telefonistce, aby nakonec psal a upravoval
fotografie v počítači a obratem je vydával na internetu a
sociálních sítích.
-
Táta často říkával, že slunce a noviny musí
vyjít každý den. A přesně to tvrdil lékaři, když se mu
zanítil apendix a on mu vysvětloval, proč musí do redakce a
ne na sál. Kromě mámy a rodiny proto byla jeho hlavním
životním pilířem práce, kterou dělal pro Vás.
Slunce a noviny musí vyjít každý den, a tak prachatickoNEWS.CZ bude vycházet dál. Bez táty ale bude jiné
než dosud a bude na něm chybět.
Tomáš Přibyl, šéfredaktor a vydavatel prachatickoNEWS.CZ
-
Táta se narodil 1. září 1949 pět minut
před půlnocí v táborské porodnici. Byl druhým ze tří synů
kominíka a švadleny. Vyrůstal v Radimovicích u Želče a do
školy chodil ve Slapech u Tábora a posléze v Táboře. Střední
školu vystudoval v Pelhřimově a po Listopadu 89 získal
magisterský titul na Univerzitě Karlově.
Na konci 60. let nastoupil na vojenskou
základní službu do Benešova. Na vojně sloužil u silničního
vojska jako motospojka a regulovčík, ale také jako knihovník
i promítač kina. Osud pak jeho kroky nasměroval do Prachatic
v roce 1970, kdy sem byl jeho útvar převelen.
Na první vycházce na čaje do Národního
domu potkal svou budoucí ženu Miladu. Rád vždy vyprávěl, že
šel původně domluvit holku kamarádovi a že mu máma nechtěla
říct, kde bydlí, ale nechala se doprovodit domů. Ze setkání,
které se odehrálo 7. října 1970, se stala láska na celý
život a padesát let manželství se třemi syny a čtyřmi
vnoučaty.
Po vojně a svatbě v roce 1973 se postupně
začíná rozvíjet v Prachaticích jeho fotografická a
novinářská kariéra. K focení ho přivedl i příklad jeho táty,
s kterým vyvolával jako malý kluk filmy v temné komoře a
stejně pak učil pracovat s černobílým filmem i nás syny.
Vyjmenovat media, pro která táta pracoval
a fotil, je téměř na samostatný text. Začínal fotkami a
texty pro Péčko – dnešní Radniční list a postupně pak
pracoval také v okresním týdeníku Hraničář a v krajském
deníku Jihočeská pravda. Po Listopadu 89 byl u toho, když
Hraničář přebírali němečtí vydavatelé a když se pak měnil na
deník a na Listy Prachaticka – dnešní Prachatický deník.
V roce 1995 začal podnikat – navrhoval a
vydával propagační materiály a přitom dál pracoval jako
externí zpravodaj Českého rozhlasu nebo rádia Prácheň.
Působil také v regionální redakci pracující pro TV Nova jako
redaktor a kameraman. A také byl několik let vedoucím
městského informačního centra v Prachaticích.
Připravili jsme spolu rovněž řadu
reportáží pro Toulavou kameru České televize a
Českoamerickou televizi vysílající v Chicagu. V roce 2005
jsme spolu z mého impulzu založili prachatickoNEWS.CZ, jehož
vydavatelem byl táta do roku 2019, ale pracoval v něm až do
roku 2022. Také jsme spolu připravili řadu reportáží pro
nejrůznější časopisy v Čechách a na Slovensku.
Táta vystudoval soukromě tříletou Školu
výtvarné fotografie při Střední průmyslové škole grafické v
Brně, kde absolvoval v roce 1978. Vystavoval například v
Praze, v bavorském Grainetu a Ingolstadtu, na zámku ve
Zvolenu, na hradě v německém Neuburgu am Inn a na radnici v
Röhrnbachu nebo soukromě v Uherském Hradišti.
V zahraničí se jeho snímky objevily na
výstavách ve Vídni, ve Francii, v Bratislavě či Ingolstadtu
a to spolu s prachatickou radnicí. Soukromě vystavoval také
na soutěžích v Tokiu či Zagrebu. Byl členem Asociace
jihočeských výtvarníků. S AJV již vystavoval v Č.
Budějovicích, Prachaticích, Pasově či bretaňském Lorientu.
A tak by se o tom, co vše dělal a
dokázal, dalo pokračovat ještě dlouho…
|
