|
Text a foto:
ZDENĚK PŘIBYL
Po vládních restrikcích se znovu nadechují k životu spolu s
celou kulturou také velká i malá muzea. Platí to rovněž o
ojedinělém Muzeu krajky v prachatické Poštovní ulici. To
otevřelo své příjemné kované dveře hned po posledním
rozvolnění v úterý 11. května, zatím pro individuální
návštěvníky.
"Téměř všechna podobná muzea jsou takřka výhradně
regionální, to znamená, že se zaměřují na krajky vytvořené v
místě působení či v okolí. Naše muzeum v Prachaticích,
které tu funguje už dvaadvacet let, jako jediné v Čechách
ukazuje krajkářské řemeslo hraničící s uměním i v zahraničí,
takřka od jeho zrodu, a v postupném vývoji," odpovídá
správce a průvodce muzea Milan Mizera na naši otázku, v čem
je Muzeum krajky v Prachaticích ojedinělé.
Původním povoláním strojní inženýr pokračuje v tom, co před
časem založili společně s manželkou, která však před deseti
roky odešla do krajkářského nebe. Ale není na to sám, spolu
s dcerou Kristýnou Vakočovou tvoří dobrý tým a jejich sbírka
paličkovaných krajek z Čech a mnoha evropských zemí je zcela
unikátní.
V citlivě rekonstruovaném renesančním domě v centru
Prachatic najdou návštěvníci v prvním podlaží, kde byl
mimochodem, původně hostinec, například krásně zdobené
kroje, sbírku vzorníků vláčkové krajky, jemnou černou krajku
z hedvábného vlákna zvanou chantilly, paličkované ubrusy a
prostírání i rozpracované krajky. Vystaveny jsou tu i různé
typy podušek, sbírka paliček z celého světa a mnoho dalších
exponátů.
"Vydělat se na tom nedá, ale setkání s lidmi z tuzemska i ze
zahraničí, kteří do muzea přicházejí a dalšími, kteří působí
ve světě krajky, i poznávání měst, kde krajka vznikala a dál
se tvoří, vám může krásně obohatit život," říká Milan
Mizera.
Na prohlídku muzea, při které rád řekne návštěvníkům aspoň
základní informaci ke každé vitríně, je podle jeho slov
třeba alespoň jednu hodinu. Má ale zkušenost, že ho
opakovaně navštěvují i lidé, kteří se posadí na židli a
často dlouhé hodiny pozorují tu pavučinkovou krásu nebo
zdobené kroje.
Když budete mít čas, pustí se průvodce Milan Mizera ochotně
třeba do zasvěceného vyprávění, jak to bylo s krajkou na
dvoře francouzského krále Ludvíka XIV. Každý, kdo u dvora
chtěl něco znamenat, musel mít na sobě při společenských
příležitostech krajku. Tu předtím samozřejmě někdo vytvořil,
a tak postupně vznikaly a rozvíjely se první krajkové
manufaktury. A kdyby se vám hodně poštěstilo, můžete si
třeba vyslechnout v jeho podání i příběh černé krajky
chantilly, jejíž původní barvení zůstalo po dnešní časy
záhadou.
Mohlo by vás však také zaujmout, že právě probíhá další kolo
soutěže Krajka - moje radost, kterou pro mladé krajkářky a
krajkáře muzeum každoročně vyhlašuje. Její uzávěrka byla
prodloužena do 16. června. Soutěž i letos zakončí výstava
soutěžních prací.
|
