|
Text a foto:
TOMÁŠ FRANTIŠEK PŘIBYL
Správa parku začala na Soumarském rašeliništi
budovat za zhruba čtyři a půl milionu korun bez DPH nový
poválkový chodník. Hotový má být do konce října a naučná
stezka, která vede rašeliništěm už deset let, je kvůli tomu
od minulého týdne uzavřená.
Hlavním důvodem pro budování nového chodníku
je především to, že tu stoupla hladina vody, kterou
rašeliniště zadržuje a už ho nešlo projít suchou nohou - jak
dokazují i naše fotografie z doby před jeho uzavřením letos
v létě.
„Zpočátku přitom stačilo umístit na celou 1,5
kilometru dlouhou naučnou stezku jen pár poválkových
chodníků, které se klenuly pouze nad nejvlhčími místy. Jak
se ale rašeliniště postupně regenerovalo a zavodňovalo,
podzemní voda stoupala a stále zamokřených míst rychle
přibývalo,“ vysvětlil mluvčí správy parku Jan Dvořák.
Soumarské rašeliniště ležící nedaleko
stejnojmenného mostu na Volarsku vznikalo podle odborníků od
poslední doby ledové, tedy zhruba devět tisíc let, rychlostí
asi jednoho milimetru za rok. Šlo o unikátní ekosystém
zhruba 750 metrů nad mořem s prvky severské přírody. Pak ale
přišel v 70. letech minulého století člověk a začal tu
rašelinu těžit.
Pětaosmdesát hektarů rašeliniště bylo odvodně
a vytěženo. V roce 1998, kdy tu těžba skončila, zůstala jen
v průměru sedmdesát centimetrů vysoká vrstva rašeliny z
původních osmi až devíti metrů. Na začátku nového milénia
pak ale správa parku začala s revitalizací.
Hlavním cílem prací bylo, aby se sem vrátila
voda, která má v rašeliništi dosahovat až k povrchu. Bez
vody tu totiž vznikla jen jakási polopoušť, protože tmavý
povrch rašeliny absorboval v létě teplo a vysychal a v zimě
navíc promrzal. Tomu je ale nyní na velké části rašeliniště
po dvaceti letech revitalizace konec.
Naučná stezka pro turisty už byla letos v
létě díky tomu téměř neschůdná. Voda totiž opět na mnoha
místech vystoupala k povrchu, a proto je nutné tu vybudovat
nový chodník po celé setezce. Navíc staré krátké úseky
chodníků byly na některých místech už rozpadlé.
Průměrná roční teplota na devět tisíc let
starém rašeliništi bývala 6,2 °C a ročně tu napršelo zhruba
800 milimetrů srážek. Šlo přitom o takzvané vrchoviště –
obrovský bochník rašeliny dorůstající od středu. Rašeliník u
povrchu rostl stále nový a jeho spodní vrstvy zůstávaly ve
vodě chudé na kyslík a živiny zakonzervované.
Po vytěžení však bylo zdevastované.
„Vlivem odvodnění a poklesu hladiny vody sem byl umožněn
přístup půdním rozkladačům a oproti ukládání uhlíku
probíhajícímu při procesu rašelinění, docházelo naopak k
jeho uvolňování. Dalším negativním efektem bylo přehřívání
povrchu. Bez vody a vegetace totiž povrch rašeliniště
působil na mikroklima jako takzvaný tepelný ostrov, tedy
naprosto opačně než zachovalý mokřad, jež vypařuje vodu a
sytí vzduch vlhkostí,“ řekl Lukáš Linhart ze správy
národního parku.
Jako první se proto zastavovalo odvodnění
tohoto velkého území. V letech 2002 až 2006 se přehrazovaly
všechny odvodňovací kanály a vrátila se sem jezírka.
Zasypávaly se také příkopy a dřevěnými prahy se bránilo
odtékání vody. Obnažený povrch rašeliny pokryl mulč. Tím
byla tráva nasekaná na rašelinových lukách. To vyrovnalo
teploty na povrchu a navíc v něm byla semena trav a mechu.
Také se tu rozhazoval rašeliník.
Příroda se zde tak dostala do jakéhosi
polostavu, který jinde na Šumavě není k vidění. Na vytěženém
území roste kombinace flóry údolního vrchoviště s druhy
podmáčených luk a mokřadů a mizí odtud postupně rostliny,
které se sem dostaly jako cizí, což je nejvíce vidět na
odumírajících břízách.
Rašeliniště před deseti lety:
|
