Chrám svatého Jakuba stavěli sto padesát let ZPRÁVA a OBRAZEM - Nedávná komentovaná prohlídka s odborníky odhalila veřejnosti nejnovější poznatky i překvapení o prachatickém chrámu a jeho historii.

# Pátek 24/11 2023 - TEXT A FOTO: Tomáš František Přibyl

A to hlavně o době založení prvního chrámu a také o stavbě a malbách druhého kostela, který dostal podobu, v jakého známe i dnes. Překvapením tu byla neznámá nika a zajímavostí je i památka na jednu středověkou škodolibost v presbyteriu. Nové poznatky děkanském chrámu odhalila farnost a Prachatické muzeum veřejnosti společně, a to nejprve formou několika přednášek v Radničním sále a hlavně pak komentovanou prohlídkou.

O historii kostela na ní mluvil archeolog Prachatického muzea Marek Parkman, odborník na nástěnné malby Roman Lavička z Národního památkového ústavu a odborník na středověké krovy z Akademie věd ČR Jiří Bláha. Informace, které představili, vzešly zejména z průzkumu kostela v době jeho poslední velké rekonstrukce, která skončila v roce 2020.

Novinky o stáří původního menšího kostela přinesla zejména sonda archeologů v kněžišti. „V hloubce necelého jednoho a půl metru jsme narazili na základy původního presbyteriáře, který byl podle našich nálezů bouraný někdy na počátku 14. století, takže je dost možné, že stavba původního kostela proběhla už někdy koncem století třináctého,“ řekl Marek Parkman.

Podle jiných nálezů ve městě a okolí se ve druhé polovině 13. století začínalo se stavbou nového města. Před tím archeologové doložili osídlení na místě Starých Prachatic a Vodňanky od 9. století až do poloviny 13. století. Z roku 1312 pak měli nejstarší nepřímou zmínku o kostele svatého Jakuba Většího v novém městě.

Vlevo archeolog Marek Parkman z Prachatického muzea.

Dříve se proto předpokládalo, že stavba kostela začala až po založení nových Prachatic. Jak přesně starý původní kostel je, se zatím neví. „Museli bychom odkrýt celou plochu kněžiště a lodi, abychom získali více informací a více nálezů,“ řekl Marek Parkman. Zeď původního menšího kněžiště byla z kamenů a malty a později do ní byly položeny i hroby, které archeologové našli.

Hodně diskutovanou změnou v kostele po poslední rekonstrukci byly změny v barevnosti na sloupech a kamenických prvcích. Odborníci mají doloženo, že pozdně gotický kostel byl v minulosti velmi barevný. Objevovala se tu třeba i zelenkavá barva. V roce 1937 ale bylo do barevnosti interiéru drsně zasáhnuto a kamenné prvky byly očištěny velmi hrubě kamenickou pemrlicí – těžkou palicí s ostrými vidiovými hroty.

Přesto se podařilo na některých místech najít pigmenty ze starých barev a zjistit tak třeba, že na dioritu hlavního lomeného oblouku presbyteria byla šedá barva s červenými linkami představujícími estetizované spárování. A toto řešení se rozhodli památkáři kostelu vrátit. Na hlavních sloupech nesoucích klenbu se však zbytky estetizovaného spárování nenašly a tak na nich nejsou.

V kněžišti a lodích se také potvrdilo, že tu chybí kamenicky provedené rožmberské růže, takže klenba kostela vznikla před tím, než město vlastnili zhruba mezi roky 1500 až 1600 Rožmberkové. Kamenné pětilisté růže se nachází jen v předsíni kostela, která vznikla později.

Rožmberské růže v kněžišti a lodích se tak vyskytují jen ve výmalbě. V presbyteriu se je podařilo obnovit s tím, že jedna z nich je v místě, kde došlo k posunu ve zdi. Ten podle Romana Lavičky z Národního památkového ústavu mohlo způsobit třeba zemětřesení, které v roce 1590 zasáhlo jižní Čechy nebo třeba terénní posun.

Pohledově se pak stal asi největší novinkou v kostele po rekonstrukci návrat středověkých maleb do presbyteria. Zřejmě v baroku byly jeho stěny zabíleny a o bohatosti maleb v kněžišti se moc nevědělo. První podrobnější informace o nich napověděl průzkum v roce 2007 a jejich částečné odkrytí v letech 2009 a 2010 restaurátory.

Ti ovšem pracovali na malbách jen do úrovně, kde končily staré barokní lavice. Co bylo za nimi, odkryly až práce při poslední velké rekonstrukci. Malby v kněžišti jsou hlavně pozdně středověké. S jejich datacemi pomohli i heraldici, protože hodně maleb obsahuje erby donátorů – šlechticů, kteří je platili. Tak jak malby vidíme dnes, se nikdy společně asi v kostele nenacházely, protože vznikaly postupně.

Náměty zřejmě vybírali sami donátoři a malby byly velmi nákladné. Od postavení donátora se přitom zřejmě odvíjelo i místo, které bylo pro jejich malbu vybráno. Například velmi významné místo se nachází nad vchodem do sakristie, kde vznikla malba zemského patrona svatého Václava. Na některých malbách se nachází i postavy donátorů s takzvanou mluvící páskou, na které jsou napsány přímluvy.

V kněžišti jsou nově také odhaleny takzvané konsekrační kříže, kterých bývalo dvanáct jako apoštolů a dokládají biskupské svěcení kostela. Bohužel se zatím neví, který biskup a kdy kostel světil. V presbyteriu přitom nechybí ani tradiční středověký pozůstatek, kterým jsou nápisy v nejnižší úrovni maleb. „Nebyly oficiální výzdobou kostelů, ale připomínají, že i lidé ve středověku chtěli někde zanechat informace typu byl jsem zde,“ vysvětlil Roman Lavička.

Malby v kněžišti přitom nejsou jen dokladem středověké zbožnosti, ale dokládají minimálně na jednom místě i trochu té hříšnosti – respektive škodolibosti. Při pohledu od vchodu se v presbyteriu v pravém předním rohu nachází úžasná malba posledního soudu, která nesměla ve středověkých kostelích chybět.

Jenže v Prachaticích je doplněna o scénku, ve které jeden čert jede na zádech nějaké ženy a druhý ji vidlemi popichuje. Když si restaurátoři prohlédli tento výjev zblízka, našli malý detail. „Je tam dodatečně vyškrábáno jakési osobní jméno. Tak jsme se domnívali, že některá z farnic někomu tak ležela v žaludku, že jí přisoudil podobu té hříšnice,“ řekl Roman Lavička.

Asi největší překvapení pak středověká výzdoba kněžiště vydala vzadu za oltářem. Našla se tu nika, o které se nevědělo a kolem ní také nápis ve staré češtině. „Podle všeho je to schránka na nejsvětější svátost,“ řekl Roman Lavička. „Také by to mohl být třeba trezor na devocionálie. Takové v kostelích také bývaly,“ připojil svou teorii otec Petr Plášil.

 Průzkumy na hlavním oltáři pak přinesly dvě trochu záhadné otázky. Kam zmizel svatý Jakub a proč nemá svatý Pavel pozdně středověkou tvář? Po dostavění kostela do současné podoby dostal chrám pozdně gotický skříňový oltář. Ten pak v baroku nahradil ten současný. Přitom bylo obvyklé, že sochy z původních oltářů byly použity i pro ty nové.

Jenže pozdně gotická socha hlavního patrona svatého Jakuba na barokním oltáři není. „Možná byl záměrně poničen při nějakém útoku - třeba během Třicetileté války - nebo byl zcizen. Ale určitě to nebyl záměr farnosti. Pokud by se ta socha dochovala, určitě bychom ji našli na barokním oltáři,“ řekl Roman Lavička.

Svatý Jakub Větší v oltáři je však až barokní sochou. Naopak pozdně gotičtí jsou svatí Petr a Pavel. Jenže Pavel má tvář, která se odborníkům nezdála a bližší průzkum skutečně ukázal, že jeho socha byla asi v obličeji poškozena a proto později dostala nový.

Říjnová prohlídka nakonec vedla i do krovu kostela, o kterém mluvil Jiří Bláha z Akademie věd. Zmínil třeba to, že výhodou takovýchto krovů bylo to, že se vzhledem k jejich sklonu na střechách nedržel sníh a také voda z nich rychle stékala. Středověké krovy měly všechny prvky v profilu zhruba stejně silné a obecně také platí, že krovy v suchu a bez škůdců mohly vydržet i tisíce let. Nestarší dochovaný krov na světě je na Sinaji starý zhruba 1500 let.

Řeč byla také o dřevěných hřebech použitých i při stavbě krovu prachatického kostela. „Ty hřeby jsou z tvrdého dřeva, které se při vysychání smršťuje méně než měkké dřevo. Krov byl z měkkého čerstvě opracovaného dřeva, které dosychalo až v konstrukci. To mi přijde geniální, protože ty spoje se pak s postupující dobou vlastně utahují. A i po stovkách let zůstávají ty spoje rozebíratelné. Hřeby můžete vyrazit, vyměnit jeden prvek a vše vrátit. Jako u stavebnice,“ vysvětlil Jiří Bláha.

Na závěr se spekulovalo, proč stavba kostela v Prachaticích trvala tak dlouho. Třeba v nedalekých Chvalšinách trvala zhruba dvacet let, což byla celkem obvyklá délka trvání takovéto stavby. Ale v Prachaticích to bylo mnohem déle – podle Romana Lavičky sto padesát let. Začínalo se tím, že se obestavovalo původní presbyterium novým větším, aby bylo možné slavit eucharistii co nejdéle bez přerušení. Pak ale byla stavba zřejmě dlouho provizóriem. Velký lomený oblouk kněžiště se štítem mohl být dlouho i nezakrytý střechou, také tu mohlo být poměrně dlouho i provizorní lešení.

Ví se také třeba, že v roce 1468 tu vznikl dřevěný táflový strop a není jasné, jaký nad ním byl krov, protože ten současný se začal stavět až o deset let později. Stavba tak zřejmě byla dlouho uměním možného a improvizací, za čímž mohl stát třeba nedostatek peněz, které se možná nepodařilo shromáždit a uvolnit v krátkém čase. Své mohl sehrát třeba i nám neznámý požár, morová rána nebo války. Třeba husitské války české země těžce zdevastovaly a ekonomicky poškodily. - Odpovědi snad přinesou některé další opravy a průzkumy kostela…

Roman Lavička z Národního památkového ústavu.