 |
|
Život dopsal jeden velký pekařský příběh
VZPOMÍNKA -
Gustu Sobotoviče proslavilo řemeslo, které
desítky let nedělal, a také recept na placky s
česnekem od jeho maminky. Všem, kteří ho znali,
velmi chybí.
|
# Pátek
26/1 2024 - TEXT A FOTO: Tomáš František Přibyl
Dlouholetý
lenorský veřejný pekař Augustin Sobotovič se stal po
roce 2002 jednou z nejznámějších a nejoblíbenějších
osobností veřejného života prachatického okresu a
Pošumaví. Na plackách, houskách a chlebě, které upekl se
svým týmem, si pochutnaly tisíce a možná desetitisíce
lidí. Čas ho jistě přiřadí k legendám našeho regionu.
Zemřel ve čtvrtek 25. ledna ve věku nedožitých
čtyřiaosmdesáti let.
Pocházel ze
Slovenska od Hlohovce, vyučil se pekařem, ale tomuto
řemeslu se věnoval jen dva roky. Pak pracoval na
budování Havířova a na vojnu narukoval do Domažlic.
Odtud ho osud po letech zavál na Volarsko, kde se v září
roku 2002 ujal osiřelé lenorské pece jako veřejný pekař.
A poté se mu díky jeho pracovitosti a pomocníkům povedlo
něco, co vejde do dějin českého pekařského cechu.
Vzkřísil řemeslo veřejných pekařů v Česku tak, že
inspiroval jeho obnovu na řadě míst.
Hlavní
vzpomínka na Gustu Sobotoviče, která se vybaví tisícům
lidí, kteří se s ním setkali, se týká jeho
dobrosrdečnosti. S tátou jsme o něm psali pro různá
média prakticky od chvíle, kdy se pece v Lenoře ujal a
setkávali jsme se s ním i při pečení na různých dalších
místech. Jeho přívětivost a ochota si o pečení povídat
byla příslovečná. Navíc z něj vždy čišela i velká láska
a úcta k poctivému řemeslu. Třeba v roce 2019 byl díky
tomu tak vytížený, že v sezóně neměl prakticky jediný
volný víkend.
V
posledních letech ho trápil věk a zdraví a tak začal
hledat a vychovávat i své nástupce. Podařilo se mu to
jak v Lenoře, tak ve Volarech. Jeho lenorský následovník
Miroslav Kutlák pekl v Lenoře poprvé samostatně na
Slavnosti chleba v roce 2020. Před dvěma lety mu Gusta
předal i post předsedy Velké lóže pecařské. Na pečeních
se objevoval i nadále, ale vždy zdůrazňoval, že řemeslo
už předal, aby pochvala za pečivo připadla jeho
pokračovatelům.
Upekl toho
opravdu hodně a na hodně místech. Jestli ale opravdu
něčím uvízl v paměti svých strávníků, bylo to rozhodně
díky jeho plackám z chlebového těsta potřených česnekem.
Jak mi jednou řekl, recept měl od
své maminky. Jeho následovníci přitom pečou tyto placky
dál a my recept na ně v těchto dnech, kdy se s ním
loučíme, připomínáme, stejně jako úctyhodný příběh jeho
pekařského života.
Lenorské placky:
1 kg mouky
1,5 kostky droždí
10 až 15 dkg sádla
2 dkg soli
7 dcl vody
na pomazání rozmixovat česnek, slunečnicový olej a sůl
Život Gusty
Sobotoviče jako by se zatočil v kruhu, který nemohl na
začátku předpokládat ani mu jít vědomě vstříc. V mládí
se na Slovensku vyučil řemeslu, které ale dělal jen
krátce a většinu života se pak živil něčím jiným. A to
vše proto, aby se nakonec v seniorském věku vrátil ke
svému mládí a řemeslu.
Augustin
Sobotovič se narodil v březnu roku 1940 na Slovensku v
malé osadě Šalgočka u Hlohovce. Po osmileté základní
škole nastoupil na dvouleté učení na pekaře. V šestnácti
letech z něj byl hotový řemeslník. Pečení se věnoval dva
roky. Šlo o těžkou dřinu, která se projevila na jeho
zdraví, a tak přešel na Moravu ke stavařům a pracoval na
budování Havířova.
Učil se v
Trstíně v trnavském kraji. „Na konci byla závěrečná
zkouška – jak písemná, tak ústní i praktická. A když
jsem pak nastoupil do první práce k parní peci, tak mě
mistr šoupl jako míchače těsta,“ řekl. Za noc takto s
pomocnicí musel připravit těsto i na šest tisíc žemlí a
k tomu na šest až osm tisíc rohlíků. V další práci pekli
chleba. I tady byl míchačem. Ale musel se potýkat třeba
s častými a neohlášenými výpadky elektřiny a když nešel
proud, bylo třeba umíchat i šest set kilo těsta ručně.
Není proto
divu, že ho začalo navzdory mládí trápit zdraví a kvůli
vředům změnil práci. Stihl se ale naučit spoustu věcí,
které se mu pak v Lenoře hodily. „Jako učni jsme chodili
na praxi do malých pekáren a ty měly stejný systém
pecí,“ vysvětlil. A navíc ještě sám zažil, co to bylo
veřejné pečení. „Ještě když jsem v roce 1958 dělal
řemeslo, tak se dělalo takzvané námezdní pečení.
Hospodyňky si doma zadělaly těsto, vyválely ho a
přinesly v ošatkách a my jsme jim ho upekli.“ Jak sám
přiznal, v mládí ho pečení pečiva moc nebavilo, protože
to byla velká dřina. Pečení chleba si ho získalo víc.
Z Moravy
později narukoval do Domažlic na vojnu. Když mu po dvou
letech služba končila, střetli se Chruščov a Kennedy v
Berlínské krizi a armáda základní vojenskou službu
prodloužila na neurčito. A pak ho přesvědčili, aby
zůstal na vojně jako voják z povolání. Podepsal to na
dva roky jako šéfkuchař pluku. Také se na Šumavě oženil
a na svět přišla první dcera.
Poté se
však s armádou rozloučil a až do 90. let dělal řidiče,
později i občanského zaměstnance ve skladu pohraniční
stráže, a nakonec u bezpečností agentury. Osud ho po
ovdovění zavál na Volarsko, kde se podruhé oženil. A to
se mu stalo osudným. Jeho žena měla v Lenoře krámek s
keramikou, kde také vyměňovala plynové láhve. A Augustin
Sobotovič ženě v krámku pomáhal.
„No a
jednou si pan starosta přišel vyměnit plynovou láhev a
já se ho ptám, proč se nepeče? A on řekl, že nemá
pekaře. A mou ženu nenapadlo nic jiného, než mu říct:
Sedí vedle vás,“ vzpomínal před lety. „Po nějaké době
jsme se opět setkali, to bylo ještě před povodněmi v
roce 2002 a zeptal se mne, jestli jsem se již rozhodl,
zda budu, či nebudu péct? Po povodních jsem tedy na jeho
další dotaz kývnul,“ dodal v roce 2022, když na
stránkách prachatickoNEW.CZ rekapituloval, jak v Lenoře
začínal.
Počátky
veřejného pečení se v Lenoře datují do 30. let 19.
století, kdy tu vznikla jak sklárna a obec, tak také
několik veřejných pecí pro rodiny, které na vlastní pec
neměly peníze. A jedna z nich se dochovala do
současnosti. V roce 1998 ji opravila a začala v ní péct
parta kolem Václava Mráze.
O nový
výmaz nízkého pečícího prostoru lenorské pece se musela
postarat tehdy jedenáctiletá dcera Václava Mráze, která
jediná se vešla dovnitř. A pak se tu začalo s obnovou
práce veřejného pekaře. Kdo to byl? Ten, komu hospodyně
přinesla připravený chleba a on ho upekl ve veřejné
peci. Toto řemeslo v Čechách a na Slovensku žilo až do
50. let minulého století a pak ho vytlačilo průmyslové
pečení.
V roce 2000
vzniklo občanské sdružení Velká lóže pecařská, jejíž
členové se mohou válet za pecí. A za další dva roky se
tu hledal nový veřejný pekař, který by se pravidelných
pečení ujal, protože Václav Mráz se z Lenory odstěhoval.
Augustin Sobotovič poprvé pekl v Lenoře 28. září
2002.
První jeho
pečící štací mimo Lenoru byl pak obnovený vodní mlýn v
Hoslovicích na Strakonicku. Známý jako veřejný pekař se
stával i díky mediím, pro které je pečení v historických
pecích obrazově vděčnou záležitostí. V Hoslovicích si ho
všiml betlémář z Velešína a pozval ho k nim. A postupně
se přidávala další místa – Klánovice, Horská Kvilda,
Nezdice, Bavorov, Volary a také skanzeny v Bavorsku. A
po vzoru lenorské veřejné pece začaly vznikat i její
kopie. Jedna stojí dokonce na předměstí australského
Sydney.
Obnova
zaniklého řemesla však samozřejmě nebyla zásluhou jen
Augustina Sobotoviče. Pomáhalo mu mnoho lidí a vesměs
zadarmo. Úspěch jeho týmu byl přitom hlavně o poctivé
práci a dřině pro lidi. Vstřícnost a láska k dobrému
pečivu se pak vracela v pochvalách a v tom, jak lidem
chutná. „Třeba od nás odchází maminka s dítětem, a to má
v každé ruce krajíc a dlabe z jedné i z druhé. A když se
ho ptám, jestli mu chutná, tak má tak plnou pusu, že ani
nemůže mluvit. A maminka říká: Doma mu namažu chleba
máslem a dám na to šunku a on to nejí a tady se cpe
suchým chlebem. - Tak to je pro mě a pro nás
vyznamenání,“ řekl mi v jednom z našich rozhovorů
Augustin Sobotovič…
|
